Od dětství miluje hokej. Začínala na ledě Bílých Tygrů v Liberci. Pokračovala do Litoměřic a poté do Švédska, kde poslední tři sezony nastupuje za MODO Hockey v SDHL lize. Pravidelně se také objevuje v reprezentačním výběru. Hrát se lvem na prsou je čest. „Reprezentovat svou zemi je nejvíc, co si každý sportovec může přát," hlásí mladá brankářka.
Jak jste se dostala k lednímu hokeji? Kdo vás k tomuto sportu přivedl?
K hokeji mě přivedl tatínek. Dřív sám hrál v Liberci a bral mě jako malou s sebou. Netrvalo dlouho a chtěla jsem si tento sport také vyzkoušet, takže jsem se přibližně od čtyř let stala členkou Bílých Tygrů.
Jak vzpomínáte na vaše začátky na ledě?
Ze začátku jsem chodila na hokej jen jako na kroužek. Hráli jsme si s klukama pro zábavu. Zlom přišel asi ve třetí třídě. Tréninků přibylo, měli jsme také víc zápasů a celkově byla příprava vážnější. Už jsme se nescházeli jen tak na kroužek, ale začala se mezi námi objevovat konkurence. Museli jsme se víc snažit. Hokej mě odjakživa moc bavil a zatím mi láska k němu zůstává. Na základní škole jsem měla bezvadné spolužáky, kteří mě maximálně podporovali. Pomáhali mi s úkoly a se vším, co jsem kvůli sportu zameškala.
Zahrála jste si i v kališnickém dresu. Jak na město pod Radobýlem vzpomínáte?
Na Litoměřice vzpomínám jen v dobrém. Byli jsme dobrá parta a trenéři zde byli moc fajn. Dost mi pomohlo, že jsem se tady před odchodem do Švédska mohla rozehrát. V Liberci nás bylo hodně a pravděpodobně bych se moc na led nedostala. Za příležitost hrát v Litoměřicích jsem byla opravdu ráda.
Poslední tři sezony jste strávila ve Švédsku, jak jste se dostala do ciziny a proč zrovna do této země? Jaká je podle vás mentalita tamních obyvatel?
Ke Skandinávii jsem vzhlížela už jako malá, vždy mě sem něco táhlo. Pamatuji si, že v páté třídě jsme psali slohovou práci na téma „Co bych chtěla dělat po základní škole“ a já jsem nadšeně psala o životě ve Stockholmu. Nakonec jsem sice skončila o pár stovek kilometrů severněji, ale neměnila bych. Švédsko mi dalo obrovskou školu života, když jsem v patnácti letech odletěla, nebála jsem se ničeho. Brala jsem svůj odjezd jako delší soustředění. Co se vlastně stalo, mi došlo až po nějaké době. Místní obyvatelé jsou super. Se vším mi ochotně pomohli a v týmu mě vřele přivítali. Když lidé vidí, že se člověk snaží naučit jazyk a pochopit kulturu, tak se vším rádi pomůžou.
V zemi tří korunek studujete střední školu. Jaké jsou odlišnosti mezi švédskými a českými školami? Čeká vás něco podobného maturitní zkoušce? Chystáte se pokračovat ve studiu i nadále?
Ve Švédsku jsou školy hodně odlišné. Neučíme se nic zbytečného, abychom to jen odříkali u zkoušek a zapomněli. Na všechno je dost času, s učiteli se o všem diskutuje. Pro mě je zde studium daleko příjemnější. Nemají klasickou maturitu jako my v Čechách, na konci každého roku se dělají závěrečné zkoušky, ze kterých vzniká největší známka. Zároveň ale platí, že známka ze zkoušek nemůže úplně pokazit nebo ovlivnit celkové hodnocení. Po střední škole bych chtěla pokračovat na univerzitu, ale ještě je dost času a nechci předbíhat.
V čem je ženský hokej ve Švédsku lepší než v České republice? Vadí vám něco na tamním způsobu hry?
Hlavním rozdílem je jejich silná ženská hokejová liga (SDHL), která je pro ně skoro stejně důležitá jako mužská. Samozřejmě jsou mezi muži a ženami pořád rozdíly, ale i ženská utkání jsou vysílána v televizi. Celkově se snaží minimalizovat rozdíly mezi ženskými a mužskými sporty. Mimo SDHL jsou ještě dvě další ligy, které jsou obstojné a mladé hráčky mají kde hrát. Není nic, co by mi na švédském stylu hokeje vyloženě vadilo. Možná jen, že Švédky jsou někdy až moc v klidu.
Chtěla byste nadále žít v cizině a stýská se vám po domově?
Určitě bych ve Švédsku chtěla zůstat tak dlouho, jak to jen půjde. Opravdu se mi tam líbí. Po Česku se mi stýskalo hlavně první sezonu. Teď už jsem si zvykla a udělala si domov tam. Samozřejmě, že mám občas slabší chvilky, kdy se mi stýská víc, ale to je asi normální. Domů jezdím na Vánoce a v létě po ukončení školy. S rodiči se vídám, když někam odjíždím s reprezentací. Chybíme si, ale o to víc si pak užíváme společně strávený čas.
Často nastupujete za českou reprezentaci, jaký je to pocit?
Hrát se lvem na prsou je čest. Reprezentovat svou zemi je nejvíc, co si každý sportovec může přát.
Co vnímáte jako váš prozatím největší hokejový úspěch a jaké máte sny?
Jako největší úspěch beru můj odchod do ciziny. Ten mě nejvíce posunul, jak hokejově, tak lidsky. Co se týká reprezentační úrovně, tak si myslím, že právě letošní MS U18, které se odehrálo v Bratislavě, bylo pro mě úspěšné a užila jsem si ho. Mým snem je hrát hokej tak dlouho, jak mě bude bavit a dovolí mi to zdraví. Díky sportu člověk pozná spoustu lidí, má hodně zážitků a zkušeností. Ráda bych měla hokej jako cestu, která mi umožní vystudovat a zároveň dělat to, co mě baví. Co budu dělat po univerzitě zatím opravdu netuším.
