Platí za jednoho z nejlepších hráčů Chance ligy, vládne kanadskému bodování soutěže a kališníky vede do každé bitvy jako kapitán. Přesto nemůže Daniel Voženílek nemůže být zcela spokojený. Stadion prohrál už několik zápasů za sebou a snaží se opět najít vítězný recept. Co podle třiadvacetiletého útočníka bylo příčinou nedávných proher a jaká je atmosféra v kabině? „Hodně se změnil kádr, nedaří se nám v koncovce. Nikdo nemá radost, že se prohrává. Snažíme se pracovat, abychom to prolomili,“ řekla litoměřická šestadevadesátka. A prozradila i to, jak to je být v týmu s bratrem a kdy si spolu zahráli naposledy.

Stadionu se v posledních kolech příliš nedaří. Kde hledat příčiny neúspěchu? Proč se tým výsledkově zasekl?

Jedním z důvodů je určitě fakt, že se postupně hodně změnil kádr. Někteří kluci odešli, za ně přišli noví mladí hráči. Sestava v poslední době dost rotovala a my neměli tolik možností, aby si to sedlo a my se víc sehráli. Navíc hrajeme v horní skupině s kvalitními týmy, které jsou často silnější a zkušenější. V poslední době nás k tomu ještě trápí koncovka.

Co atmosféra v kabině? Jak mužstvo snáší současnou sérii porážek? A jak tuhle situaci vnímáš jako kapitán?

Myslím, že pro kabinu to moc dobré není. Nikdo nemá radost, že se prohrává. Ale snažíme se na tom pracovat, abychom to prolomili. Jako kapitán k tomu samozřejmě mám co říct, ale nejsem jediný. Je to složité v tom, že se ve všech zápasech snažíme. Rozhodně to není tak, že bychom na to kašlali, ale soupeř má třeba větší kvalitu nebo nám chybí troška štěstí, abychom se dostali zpátky do pohody a začali zase víc vyhrávat.

Mluvil jsi o horší koncovce. V počtu gólů jste sice druhý nejlepší tým soutěže, teď je branek ale méně. Čím to?

Částečně to je o zkušenostech, částečně o kvalitě v zakončení. Občas nám chybí i trocha štěstí. Někdy tam člověku spadne všechno, někdy nic. My musíme být poctiví a zodpovědní v tréninku, při zápasech ještě víc střílet, dostávat se do šancí a doufat, že to tam spadne, abychom to prolomili.

Vedle proměňování šancí vás celou sezonu trápí také časté vylučování. Co je jeho příčinou a jak se jej snažíte vyřešit?

Kolikrát děláme zbytečné fauly ve středním a útočném pásmu. Třeba hákování. Vyšší tresty spíš pramení z naší frustrace. V posledních dnech o tom mluvíme víc. Nejde to, abychom měli tolik oslabení a že to ten tým sráží a musíme to zlepšit.

Myslíš, že se kvůli různým přesunům snížila i herní kvalita, nebo opravdu jde jen o potíže v zakončení?

Jde o to, že kluci, kteří tu byli, hráli delší dobu v našem herním systému. Postupně se vypracovali na určitou herní úroveň, díky níž se někteří z nich dostali i na šampionát dvacítek. Ti hráči tu byli dost dlouho na to, aby nasbírali zkušenosti a natrénovali s námi, co bylo potřeba. Noví hokejisté ještě nemají tolik zkušeností a postupně je čeká to, co je jejich předchůdce. Je to ale otázka času a práce.

Jak bys prozatímní výkony nových hráčů zhodnotil? Jak se ti líbí na ledě?

Je pravda, že přicházejí hodně mladí hráči, ve kterých je vidět velký potenciál. Jsou šikovní na puku, mají klid na holi a skvěle bruslí. Akorát musí nabrat svaly, zlepšovat jednotlivé činnosti, pracovat a nabírat zkušenosti. Každopádně je musím pochválit. Na to, že přišli v rozjeté sezoně, jim to jde.

Nemohl pro vás být trochu na škodu i letošní nový systém soutěže? Zápasy jdou v rychlém sledu za sebou a potkáváte se jen s těmi nejlepšími.

Rozhodně to pro nás není jednoduché, protože tu neustále rotuje sestava. K tomu se občas objeví nějaké zranění a zápasů je strašně moc. Je proto těžší zapracovat na systémových věcech, herních situacích, přesilovkách. Obzvlášť když se potkáváme jen se silnými soupeři.

Není jedním z faktorů také únava? Mladí hráči vyrážejí o reprezentačních pauzách na akce národního týmu a vy často trénujete v okleštěné sestavě.

Je pravda, že jsme kolikrát měli po reprezentačních pauzách problém. Někteří hráči se vrátili z repre a neměli šanci si odpočinout, my jsme naopak nemohli tak kvalitně trénovat, protože nás bylo málo. Ale na to se nemůžeme vymlouvat. Podmínky jsou nastavené jasně a my o nich víme, proto se s nimi musíme umět vypořádat. Každý tým to má podobné. Jen když se nevyhrává, únava je větší. Když se vyhrává, je regenerace jednodušší.

Nyní ale může týdenní přestávka naopak pomoct, co říkáš? Přece jen si budete moct odpočinout jak fyzicky, tak psychicky.

Za pauzu jsme v momentální chvíli rádi, protože nás potom čeká posledních deset zápasů, které budou hodně důležité. My se na ně musíme připravit hlavně psychicky a jít do nich s tím, že chceme vyhrát.

Zahrát si s bráchou? Je to fajn, říká Voženílek

Díky různým změnám ses potkal po dlouhé době v jednom týmu s bratrem Markem. Vzpomeneš si, kdy jste si spolu zahráli naposledy?

Naposledy jsem spolu hráli před dvěma lety za Pardubice. Byla to příprava proti Jekatěrinburgu. Předtím jsme spolu hráli v juniorce.

Stalo se vám už někdy, že jste se v profi hokeji na led postavili i proti sobě?

Řekl bych, že ne. Proti sobě jsme takhle nikdy nehráli.

Jaké to vůbec je nastoupit do zápasu se sourozencem. Bereš to nějak speciálně? A sleduješ jeho počínání na ledě nějak víc?

Určitě je super si moct zahrát s bráchou. Při zápase ho určitě sleduju víc. Samozřejmě se snažím plošně koukat na všechno, co se na ledě děje, ale když jsem zrovna na střídačce, tak si určitě všímám, jak brácha některé situace řeší a jak mu to jde.