Několik let byl nedílnou součástí kališnické kabiny a jako kapitán dovedl Stadion k mnoha úspěchům. Ze zdravotních důvodů však musel ukončit bohatou kariéru a začal se naplno věnovat litoměřické mládeži. Jak Aleš Pavlas s odstupem času vzpomíná na hokejová léta, jak těžký byl nečekaný konec a co ho baví na trénování mladých nadějí?
Od doby, co jsi oficiálně ukončil kariéru, uběhlo už několik měsíců. Jak na svou hokejovou dráhu i předčasný konec koukáš s odstupem času?
Beru to tak, že jsem si kariéru užil. I když konec nebyl takový, jaký bych si ho představoval. To, co jsem prožil a díky sportu získal nebo i ztratil, stálo za to. Můžu říct, že nelituju jediného dne.
Na jaké momenty z bohaté kariéry vzpomínáš nejradši. A které pro tebe byly nejzásadnější a přelomové?
Vždycky jsou to momenty, které jsou spojené s nějakým úspěchem. Například když se vyhraje pohár nebo se někam postoupí. Já jsem měl štěstí, že za svou kariéru jsem u pár takových úspěchů byl. Ať byly na juniorské nebo seniorské úrovni. Je jedno, jaká je to soutěž nebo tým, ale vždycky když se vyhraje, tak na to člověk má ty nejlepší vzpomínky a rád se k nim vrací. Já bych úplně nechtěl nic konkrétního vybírat, protože jsem si užil všechno.
Co nějaký konkrétní zápas, který ti výrazně utkvěl v paměti? Ať už z jakéhokoliv důvodu.
Abych řekl pravdu, tak aby se mi vybavil jeden speciální zápas, to ne. Protože každý zápas, který jsem hrál, jsem jel naplno a neřešil jsem, jestli to byl zápas o finále nebo běžné utkání na začátku sezony. Hokej mě vždycky strašně moc bavil, takže jsem důležitost zápasů nerozlišoval a naplno odehrál a užil si každé utkání.
Kdybys mohl vrátit čas a nějaké rozhodnutí z pohledu kariéry udělat jinak. Našel bys takový okamžik?
Těch okamžiků by byla spousta, ale je to jen kdyby. Nikde není napsáno, že kdybych se rozhodl jinak, bylo by to lepší. To život přináší. Někdy jsou rozhodnutí lepší, někdy horší. Ale mělo to asi být tak, jak to bylo.
Hrál jsi ve velkém množství klubů. Kromě Stadionu třeba na Slavii nebo v Chomutově. Který z nich ti asi nejvíc přirostl k srdci?
Každý klub ve mně zanechal obrovskou stopu, protože jsem nepatřil mezi hráče, kteří by měnili tým po sezoně. Všechny kluby, kterými jsem prošel, se mi zapsaly do krve a do celého života. Ať už to byl Havlíčkův Brod, kde jsem začínal a udělal první hokejové krůčky, nebo Slavia, kde jsem strávil čtyři pět let. Tam se rozhodovalo, jestli se moje kariéra bude ubírat směrem, jakým se pak ubírala. Pět šest let v Ústí, kde se hrálo o postup a já nakoukl do velkého hokeje. Extraliga na Kladně, kde jsem si splnil sen hrát nejvyšší soutěž. Chomutov spolu s Kadaní, kde jsem strávil šest let a byly tam taky úspěchy. Dodneška tam mám všude kamarády. Závěr v Litoměřicích, což je skvělý rodinný klub, kde jsem mohl začít pomáhat s rozvojem mladých hráčů. Navíc jsem se tu i natrvalo usadil. Na všechny kluby mám krásné vzpomínky a spoustu zážitků.
Litoměřice? Rodinná parta i skvělé zázemí, říká Pavlas
Co si vybavíš jako první, když se řekne Litoměřice?
Rodinná parta a spolupráce lidí, kteří jsou na rodinné bázi. Je to malý klub, ale je tu skvělé zázemí.
Ze spousty zápasů máš porovnání tří nejvyšších republikových soutěží. Jak bys je popsal?
Paradoxně bych řekl, že nejlehčí je extraliga, protože má svá jasně daná pravidla, jsou tam šikovnější hráči a propracovanější systémy a když to hráč dodržuje, vyvaruje se problémů. První liga je živelná, protože taktika se nedodržuje tolik. Je v ní navíc hodně mladých hráčů, kteří soutěži dávají drajv. Ale poslední dobou je dost atraktivní. Ve druhé lize jsem odehrál ještě jako mladý kluk pár zápasů, ale teď zpětně bych řekl, že je to velice platná soutěž. Protože je to pořád dospělý hokej a je jedno, jestli hráč získává zkušenosti v extralize, první nebo druhé lize, prostě je získá jen hraním. Proto jsem nikdy neřešil, jaká to byla soutěž.
V mládežnickém věku jsi oblékl i reprezentační dres. Jak na tuto kapitolu vzpomínáš?
Procházel jsem mládežnickým reprezentačními týmy už od šestnáctky. Postupně se z těch kluků stali profi hokejisti, kteří to dotáhli dál než já a já měl tu čest s nimi hrát. Doteď si proto cením toho, že i když spousta z nich už nehrála, tak já vydržel. V tu dobu pro mě byl vrchol MS U18 ve švýcarském Klotenu a Curychu, kde jsem byl, i když jsme na tu dobu nepřivezli dobrý výsledek. Říkalo se o nás, že jsme udělali nejhorší výsledek za poslední roky. Ve dvacítce jsem se zúčastnil kempu před MS v Moskvě, kde dvacítka udělala poslední titul. Já jel domů jako poslední a v tu dobu jsem vůbec nepřemýšlel o tom, že to bylo tak strašně kousek. Bral jsem to jako vždycky, že jsem měl možnost hrát hokej, který jsem miloval.
Důležitou součástí hráčské kariéry jsou i trenéři. Na koho v této oblasti nedáš dopustit?
V kariéře jsem měl hodně trenérů a takřka od každého jsem si něco vzal. Nejvíc mi utkvěli v paměti ti, kteří mě ovlivnili do mé trenérské kariéry – pan Müller na Kladně, hodně Radim Rulík v Chomutově, pan Sýkora v Chomutově a v Hradci, a také David Bruk. Každý z nich měl jiný přístup, jiný náhled, dbal na jiné priority. To se mi líbilo, že každý z nich měl svůj vlastní rukopis a stejným stylem chci jít i já. Vybrat si to, čemu věřím a myslím, že je správné.
Při rozlučce jsem byl nervózní i dojatý, přiznal bývalý kapitán
Vraťme se k tvému konci. Po dlouhých letech tělo řeklo dost a ty jsi musel skončil kvůli zranění. Jak dlouho ses rozmýšlel?
Tím, že se zranění vleklo, začal jsem se na to tak nějak vnitřně připravovat. Nepřišlo to zčistajasna. Moje myšlenky k tomu směřovaly delší dobu, když se zdravotní stav nelepšil. V kariéře jsem měl kolikrát daleko horší myšlenky, když jsem se dostával z opravdu průšvihových zranění, která mě vyřadila třeba na půl sezony. Už jsem si kolikrát myslel, že je to konečná, ale vždycky jsem se dokázal vrátit. Teď už to bohužel nešlo.
Klub ti před jedním ze zápasů připravil oficiální rozlučku. Jak sis ji užil?
Byl jsem z toho nervózní. Ale i dojatý, i když jsem se snažil být v pohodě. Ale když tam člověk stojí a najednou je opravdu konec, tak to není lehké. Ale moc si vážím toho, že jsem měl možnost se takhle rozloučit.
Momentálně se věnuješ trénování mládeže. Dá se říct, že ti hokej jako takový chybí?
Musím říct, že kvůli zranění, které se mi stále ozývá, momentálně ani moc nesportuju. Ale hokej mě naplňuje alespoň v podobě trénování. Jsem rád, když to děti baví, posouvají se a mají z tréninků radost.
Kdy v tobě uzrála myšlenka, že bys chtěl zkusit právě trénování?
Trénování u mě začalo tak, že jsem měl malé děti a chtěl jsem, aby se naučily bruslit a začal s nimi chodit na led. Postupně Terezka už bruslit nechtěla s hokejkou a Aleš u toho zůstal, tak jsem začal pomáhat u dětí, abych mu byl nablízku. Když jsem ale cítil, že už to není úplně dobré, abych ho vedl, tak jsem se trenérsky přesunul sem do Litoměřic. Chtěl jsem, aby syn nebyl pod táhlem tatínka trenéra a někdo mu nevyčítal, že hraje/nehraje, nebo aby neměl pocit, že jsem na něj přísnější než na ostatní. Navíc jsem chtěl už být hlavní trenér, který rozhoduje o tom, co děti budou trénovat, hrát, kolik času stráví tím či oním a chtěl jsem být zodpovědný za to, co dělají a nést si za to následky, ať už pozitivní nebo negativní.
Chceš se zaměřit vyloženě na děti, nebo postupnou cestou míříš výš?
Děti mě hrozně baví, ale stejně jako jsem byl ambiciózní hráč, tak mám ambice jako trenér. Ale úplně nemířím směrem, že by to byly jenom děti, nebo dospělí. V tuhle chvíli jsem u dětí, kde mě to naplňuje a cítím se tu dobře. Ale neříkám, že za rok za dva to třeba nebude jinak.
Jaký jsi typ trenéra? A jaký trenérský styl a metody vyznáváš?
Myslím, že jsem impulzivní trenér, protože i jako hráč jsem byl emotivní. Ty emoce se snažím předávat i na děti a chci, aby svoje emoce vyjadřovaly. Nejsou to šachy, je to hra emocí a je důležité s nimi umět pracovat. Moje trenérská vize je taková, že já měl vždycky rád, když se hrálo, je jedno, jaký to byl sport. Proto bych chtěl, aby děti byly typy, které chtějí hrát a vítězit. A to, že prohrají, mi nevadí. Ale musím cítit, že mají chuť hrát znovu, zlepšovat se a posouvat se. Tréninky koncipuju tak, jako bych je měl mít sám. Tak aby mě bavily, abych se něco naučil, abych si něco zahrál, aby mě posouvaly. Ne aby se děti jen posouvaly, ale bylo to pro ně nezáživné a za pár let třeba skončily kvůli tomu, že už je to nebaví. Chci, aby se ke sportu chtěly pořád vracet.
Jak náročné je v dnešní době mobilů, počítačů a tabletů pracovat s dětmi a udržet je u sportu?
Je to těžké, protože dneska jsou priority někde jinde. Řeší se všechno možné okolo, jen ne samotný sport. Dětí, které sport dělají z čisté lásky ke sportu, je strašně málo.
Snažíš se dětem v tomhle věku poradit i z pohledu výživy, životosprávy atd.?
Snažíme se na ně cílit, co by měly jíst, kdy jíst a cílíme i na rodiče. Ti mají tu největší možnost a schopnost je ovlivnit. Bohužel v tomhle pořád zaostáváme, protože děti mají špatné stravovací návyky a pohybu mimo trénink kolikrát není moc. Snažíme se to všemožně zlepšit.
V Litoměřicích se pro děti připravují kromě hokeje i různé speciální akce a teambuildingy. Jak se k těmto aktivitám stavíš?
Podle mě jsou skvělé, ale samozřejmě se to nesmí přehánět. Dvakrát třikrát za rok je dle mého tak akorát. Co dětem chybí, je volný spontánní pohyb. Jít jen tak ven a s ostatními dětmi si cokoliv zahrát, ať už schovku, basket, fotbal nebo honičku. To mi u dnešních dětí chybí. Je to spontánní, nikdo je neorganizuje, nedělí. Musíme ještě víc pracovat s tím, aby se děti třeba právě takhle hýbaly samy a nesportovaly jen na trénincích.
