V nedávno skončené sezoně zaznamenal významný milník. Jiří Jebavý totiž v duelu 24. kola skupiny o pořadí v play-off nastoupil k pětistému utkání ve druhé nejvyšší soutěži. „Nějak jsem to neprožíval. Je to jen upozornění, že hokej už nějakou dobu hraju," usmíval se kališnický obránce nad svou metou. Zavzpomínal ale i na svou premiérovou prvoligovou bitvu nebo na momenty, které se mu nejvíc vryly do paměti.
Proti Motoru jsi odehrál pětistý zápas v 1. lize! Jak jsi takové číslo i samotný duel prožíval?
Upřímně jsem to nějak nesledoval. Pak jsem na to náhodou narazil na webu hokej.cz a viděl tam 499 zápasů, ale nijak jsem to neprožíval. Byl to pro mě normální zápas jako každý jiný.
Napadlo tě v začátcích kariéry, že bys na takovou metu mohl dosáhnout?
S hokejem jsem začínal asi v pěti letech a v té době mě určitě nenapadalo vůbec nic ohledně toho, kam bych to mohl dotáhnout. Později, když už jsem to nějak vnímal, jsem jako asi každý kluk snil o NHL. Těch 500 zápasů v Chance lize je spíš jen takové upozornění, že už zde nějaký ten pátek hraju.
Vzpomeneš si, jaké bylo tvé první utkání ve druhé nejvyšší soutěži?
Na první zápas v 1.lize, už ani nevím, jak se tenkrát soutěž jmenovala, si popravdě vůbec nepamatuju. Jen vím, že to bylo za Havlíčkův Brod a myslím, že v Třebíči, ale nejsem si jistý, jestli to nebyla ještě příprava.
Asi bych jich našel víc, ale řeknu teď ten aktuální, a to náš poslední zápas letos proti Slavii, kdy jsme si zajistili čtvrtfinále play-off. To byla nádherná euforie, i když nám zbytek sezony nakonec zrušili. Vedle zápasů první ligy jinak nejraději vzpomínám určitě na mistrovství světa U18 ve Švédsku, kde jsme uhráli bronz, to byl krásný zážitek. A samozřejmě na extraligový titul se Slavií, i když jsem si v play-off už moc nezahrál, tak být součástí toho týmu byla skvělá zkušenost.
Měl jsi v uplynulých letech nějakou krizi, kdy bys uvažoval o tom, že s hokejem sekneš?
Těch krizí už bylo víc a asi i s věkem budou přibývat, ale zatím jsem pořád tady. Většinou to bylo v nějakých těžkých momentech, při opakovaných barážích a následném sestupu s Berounem, kdy nešlo jen o neúspěchy, ale i o finanční stránku. Klub nám nevyplácel peníze a člověk řešil, co s ním bude, kde vezme finance. Nebylo to vůbec příjemné a jsem rád, že jsou tyto momenty za mnou.
Nakonec jsi u sportu ale vždycky zůstal. Co tě na hokeji nejvíc baví, proč ho máš tak rád?
Na hokeji mě nejvíc baví určitě ten pocit a radost po vyhraném zápase. Ale celkově sportuji celý život, baví mě trénovat a zlepšovat se. Vybral jsem si hokej a je to už takový můj životní styl.
Máš v lize oblíbeného soupeře nebo oblíbený stadion, kde hraješ radši než jinde?
Oblíbeného soupeře asi nemám, žádný mě nenapadá. Mám pár neoblíbených, třeba Kadaň.
Nastupoval jsi ve třech českých nejvyšších hokejových soutěžích. Mohl bys je zkusit porovnat?
V extralize jsem nastupoval před iks lety, takže nemám úplně aktuální srovnání. Ale když jsem přišel do 2.ligy, tak jsem byl hodně překvapený. Myslel jsem si, že po letech pendlování mezi první ligou a extraligou to bude pohodička, ale opak byl pravdou. Samozřejmě jsou tam horší týmy, ale ta mužstva, která hrají špičku, jsou na velice dobré úrovni a je tam spousta výborných hokejistů. Není to tak fyzicky náročné jako 1. liga, je tam méně zápasů i tréninků, ale ve finále je to ještě mnohem náročnější, protože to kluci hrají po práci, kdy chodí do zaměstnání. Klobouk dolů před nimi.
Do hlediště tě už pár měsíců chodí podporovat i tvá malá dcerka. Pozná už, že má tátu na ledě?
Dcerka byla párkrát, protože chodí ještě brzy spát, takže to na ni bylo dlouhé. Několikrát usnula v půlce zápasu. Jinak myslím, že spíš vnímala všechny ty lidi kolem sebe a hokej ji ještě moc nezajímal.
