Nedílnou součástí litoměřického realizačního týmu je i Benjamin Sequens, který ve Stadionu zastává dvě důležité funkce. Působí jako trenér brankářů a jako videokouč. Bývalý gólman těží především ze zkušeností, jež nasbíral v Americe, kde několik let provozoval brankářskou školu. I když trénoval i hráče z NHL, rozhodl se po letech vrátit do Čech. Mezi kališníky se mu hodně líbí. Se svými svěřenci má výborný vztah, a přestože věkově patří mezi jejich vrstevníky, vybudoval si vůči nim i potřebnou autoritu. „V Litoměřicích je kolem klubu úžasná atmosféra i výborné zázemí. Mně se tady moc líbí. Už jen projekt Dukla je úžasná věc. Nemůžu si na nic stěžovat,“ říká osmadvacetiletý kouč.
V Litoměřicích zastáváte funkci trenéra brankářů a videokouče. Proč jste si vybral právě tuhle práci? Hokej jsem do určité doby sám hrál, a to na univerzitě v Americe. Pak jsem se rozhodl, že skončím a dodělám si školu. Hokej mi ale začal chybět, tak jsme společně s kamarádem založili vlastní brankářskou akademii. Ten nápad vznikl hlavně proto, že mi sport chyběl, jak už jsem říkal, a také proto, že u toho využiju hokejovou praxi, ekonomii, kterou jsem vystudoval, a další věci. Při trénování se totiž dá tohle všechno propojit - celkový nadhled, statistiky, čísla, láska k hokeji i analytické vnímání.
Mohl byste popsat průběh své kariéry? Od doby, kdy jste se rozhodl, že zůstanete u hokeje a budete trénovat brankáře až po angažmá ve Stadionu? Po konci vlastní hokejové kariéry jsem se rok věnoval jenom škole, ale v posledním ročníku na univerzitě jsme se s kamarádem rozhodli, že rozjedeme brankářskou školu. Následující dva tři roky jsme pracovali na bázi privátních lekcí a kempů, což je velice odlišné od toho, co dělám teď. Celou dobu jsme si budovali nějaké jméno a klientelu. Dostali jsme se do bodu, kdy za námi jezdila gólmanka amerického národního týmu, měli jsme tam kluky z USHL , chvíli jsme spolupracovali třeba s Brianem Elliottem z NHL. Já už v té chvíli spolupracoval s trenérem Radkem Tothem. Měl jsem blízko k různým organizacím NHL nebo k americkému svazu, takže jsem s ním sdílel nějaké dokumenty a plány, co oni dělají. Pak jsem se rozhodl vrátit domů, protože mi život v Americe po nějakých sedmi letech už tolik neseděl. Po návratu jsem také začal s privátními lekcemi, ale úplně mi to nesedlo a nebylo to jednoduché ani finančně začít tady od nuly. Obzvlášť, když jsem v českém povědomí nebyl tak zajetý jako v Americe. Chvíli jsem si hledal zcela jinou práci, ale pak jsem dostal nabídku od Litoměřic a rozhodl se to zkusit.
Od té doby už uplynuly dva roky. Jak byste angažmá v Litoměřicích prozatím zhodnotil? V Litoměřicích je kolem klubu úžasná atmosféra i výborné zázemí. Na české poměry je to nadstandardní. Mně se tady moc líbí, líbí se mi, jak tu lidi pracují. Už jen projekt Dukla je úžasná věc, která výborně funguje a já si nemůžu na nic stěžovat.
V Americe vás na začátku nikdo neznal, pak jste trénoval spoustu zajímavých lidí. Jak se vám povedlo rozjet z nuly až takový byznys? V Americe to bylo skvělé v tom, že je tam neustále velká poptávka. Privátní sektor tam navíc funguje úplně jinak než u nás. Rozjeli jsme to tak, že jsme začali pracovat pro jeden mládežnický klub, a tam se to pak začalo nabalovat. Zafungoval snowball efekt. Strašně nám pomohl třeba instagram. Pak také to, že já pomáhal trénovat už asi od devatenácti a zkušenosti měli i můj kamarád. Takže jsme nějakou základní klientelu už měli. Tím, že jsme to rozjeli naplno, začali lidé přibývat. Došlo to až do doby, kdy jsem vstával třeba ve čtyři. Ráno jsme měli pět hodin lekcí, protože řada dětí různých věkových kategorií k nám jezdila ještě před školou. Pak jsem se trošku vyspal a odpoledne už jsme zase pracovali pro kluby. Začali jsme s jedním klubem. Teď pracuje můj kamarád, který u toho zůstal, asi s šesti středními školami a sedmi nebo osmi mládežnickými organizacemi. Plus k tomu dělá i privátní lekce a v Americe se propracoval k velice uznávané pozici. Teď se sejdeme na mezinárodní konferenci trenérů brankářů, největší, která je. Člověk se tam dostane jen na pozvánku. I to je důkazem toho, že to snad děláme dobře.
Recept podle Sequense? Individuální přístup ke každému brankáři
Každý trenér má své metody a postupy, kterými se řídí. Jak jste na tom v tomto ohledu vy? Trénování brankářů je o individuálním přístupu, protože nepracujete se širokým týmem, ale s individualitami. Já hodně kladu důraz na to, abych pracoval a rozvíjel individuální schopnosti toho určitého brankáře. Snažím se pracovat s jeho přednostmi a slabinami a buď je rozvíjet, nebo naopak potlačit. Nemám žádné metody, které bych aplikoval na všechny, ke každému se musí přistupovat opravdu individuálně.
Je to tedy tak, že se snažíte tréninkové jednotky vašim svěřencům takříkajíc „ušít na míru“? Přesně tak. Každý hráč je jiný, jak charakterově, tak fyzicky, takže ke každému musím přistupovat jinak. Snažím se identifikovat jeho brankářský styl, pracovat na něm a zlepšovat ho. Zároveň k němu musím najít cestu, vědět, jak s ním mluvit a jak ho připravit i po psychické stránce.
Brankářské řemeslo je hodně specifické. I o gólmanech se říká, že jsou vlastně samostatné jednotky. Musí být trenér gólmanů i dobrý psycholog? Stoprocentně. Člověk musí být výborný psycholog a musí umět identifikovat, jak na tom hráč z tohohle pohledu je – jak se vyspal, co se od něj dá očekávat… Obzvlášť v klubu. Musím toho hráče dobře nastavit, aby mohl co nejlíp pracovat.
S brankáři trávíte hodně času a máte je „přečtené“. Dokážete podle různých faktorů poznat, že budou mít dobrý zápas? Nebo že to naopak nepůjde? Do určité míry to určitě poznat jde. Jde vypozorovat rozpoložení gólmana, hlavně mentální. Tím, že to jde poznat, se s tím dá i pracovat. Ale na sto procent to říct nejde, protože každý zápas je jiný.
Myslíte si, že pro gólmana je jedním z rozhodujících faktorů sebevědomí, díky kterému se dokáže oklepat, když je to nutné? Nebo to naopak ustát, když ho okolí chválí? Brankář musí být samozřejmě do určité míry sebevědomý, protože to psychicky působí dobře na tým a může to působit i na protihráče. Bude to znít zvláštně, ale je to o určité rovnováze. Jakmile i sebevědomí vylétne moc nahoru, tak je to taky špatně. Člověk pak ztrácí koncentraci. Když naopak dostane nějaký blbý gól, potřebuje spíš než sebevědomí mít schopnost přepnout myšlenky. To sebevědomí tolik neřeší, ale může to být cesta k tomu, jak toho docílit.
V Litoměřicích trénujete hráče, kteří patří do stejné věkové kategorie jako vy. Jak si u nich zjednáváte respekt? S brankáři mám velice osobní vztah a bavíme se spolu o všem. Já tomu říkám vztah staršího bratra. Jsem tady vždycky pro ně a do jisté míry jako kamarád. Ale vždycky jsem nad nima a někdy potřebuju přitvrdit. A oni moje výtky, názory a rady berou. Roli hraje i fakt, že jsem trénoval v Americe a prošli mi pod rukama i hráči z NHL. K tomu pracuju pro reprezentaci a už mám určitý mezinárodní kredit. To k respektu z jejich strany do jisté míry také určitě pomáhá.
Vedle Stadionu působíte i jako kouč brankářů a videotrenér u reprezentace U19. Jaká je to pro vás zkušenost? Prakticky trénuju stejnou věkovou kategorii jako v Litoměřicích. Práce s hráči v tomhle věku samozřejmě není úplně jednoduchá, ale rozhodně je to skvělá zkušenost. Člověk se navíc podívá i do zahraničí a může sledovat a učit se, jak to dělají jinde.
Kterou ze svých dvou funkcí máte radši? Ať už v klubu nebo v národním týmu. Stoprocentně mám radši trénování. Videotrénování jsem přebral v půlce minulého roku a samozřejmě jsem se s tím na začátku trošku učil, ale od téhle sezony si myslím, že jsem se hodně posunul. Především díky Davidu Brukovi, který mě o hokeji celkově hodně naučil. Videokoučink mi určitě hodně pomohl i v trénování brankářů, ale je právě trénování je pořád moje srdeční záležitost.
Trenér teoretik? Ne. Hokej se musí dostat pod kůži, říká Sequens
Jsou podle vás trenéři, kteří se rekrutují z řad bývalých hráčů, o hodně lepší než takzvaní teoretici bez špetky praxe? Podle mě je to základ. Člověk musí mít nějakou zkušenost, ať už jakoukoliv. Já jsem to sice nedotáhl tak daleko jako někteří mí kolegové, ale dostal jsem si pod kůži tu hru. Člověk si to opravdu musí vyzkoušet, aby pak mohl někoho trénovat. Na druhou stranu je určitě dobré mít nad tím sportem nějaký nadhled a nebýt až tak zaangažovaný. A určitě se mohou hodit i jiné zkušenosti mimo hokej, které mohou být pro tu práci prospěšné. Ale jak už jsem říkal, člověk si tu hru podle mě musí zažít, aby mohl trénovat.
Česká brankářská škola je hodně vyhlášená a produkuje výborné gólmany. Čím to podle vás je? Myslím, že se tady dělá s gólmany výborná systematická práce. Hlavně se tu skvěle pracuje s individualitami. Máme spoustu trenérů, kteří své práci rozumí a vychovávají dobré hráče. Trošku tomu pomáhá i česká nátura a pověstná vyčuranost. Brankáři si vždycky najdou cestu, jak se uplatnit nebo jak si to v bráně zjednodušit. A ve finále to může fungovat. I tohle může pomoct k tomu, že jsou na tom čeští brankáři tak dobře.
Ze své pozice a zkušeností můžete právě českou školu skvěle porovnat s tou americkou. Jaké jsou mezi výchovou brankářů tady a za mořem rozdíly? V Americe jsou hráči jinak nastavení do tréninku. Jsou zvyklí makat a pracovat, protože je tlačí obrovská konkurence. Nám tady chybí dostatečná konkurence. Když uvedu příklad, tak v jednom mládežnickém klubu v St. Louis, které má asi 3 miliony obyvatel, bylo 21 mládežnických organizací. Každá z nich může mít třeba dva tisíce hráčů. Konkurence tam vytvořila takové prostředí, že ti kluci vědí, že musí, jinak nemají šanci. My naopak máme výhodu v tom, že tím, že je to menší „rybník“, můžeme mít větší kontrolu nad tím, jak se s těmi brankáři pracuje. Koncepce se tady dá lépe uplatnit, což oni nemají. To vede i k tomu, že v Americe trénují i lidé, kteří tomu tolik nerozumí a nemohou hráče tolik posunout.
Každý trenér se chce ve svém oboru zdokonalovat. Kde berete inspiraci vy? A čím se vzděláváte? Snažím se vzdělávat prostřednictvím internetu, kde je takřka všechno dostupné, což je úžasná věc. Koukám se, jak to dělají ostatní trenéři, jestli se od nich nemůžu něco naučit. Strašně mi pomohla a pomáhá i práce pro svaz a mezinárodní konfrontace. Můžu zvednout telefon a popovídat si s největšími trenérskými hlavami, které existují. A to je super. Hodně mi pomáhá sledování okolí a ostatních brankářů. Toho, kam se brankářský svět ubírá. Člověk nemůže zamrznout, musí se neustále ubírat dál. Práce a prostředí mě tak nutí neustále koukat dopředu.
Stejně jako hráči a ostatní členové realizačního týmu si momentálně můžete užívat dovolenou. Jak ji trávíte? Přišel čas, abych navštívil rodinu a trochu si odpočinul. Chystám se také na nějakou dovolenou, ale ještě nevím kam.
