Šéftrenér mládeže Vladimír Domin: Plnili jsme program. Sezonu hodnotím kladně

Zveřejněno 17.04.2019 | Martina Kramerová
V uplynulé sezoně opět vedl mládež z pozice šéftrenéra. K tomu koučoval i dorost a zorganizoval pro mladé kališníky řadu zajímavých akcí. Právě skončený soutěžní ročník tak byl pro Vladimíra Domina nejen povedený, ale také hodně náročný. Výkony jednotlivých týmů si však pochvaloval, stejně jako přístup hráčů. „V nastaveném programu úplně nejde o výsledky, i když ani ty nebyly vůbec špatné. Tréninkový proces byl na úrovni, hráči šli za svým trenérem a věřili mu. A to je pro nás důležité,“ uvedl.

Letošní hokejová sezona je u konce. Jak byste z vaší pozice zhodnotil výkony litoměřické mládeže?
Výsledek práce s mládeží je hlavně o nastaveném programu, který je víceletý a úplně v něm nejde o postavení v tabulce. Pokud chci sezonu zhodnotit, je pro mě důležité hlavně to, jaký program jsme pro mládež vytvořili. Uplynulá sezona se skládala z několika částí – nejdřív jsme měli přípravu na suchu, do které jsme zařadili novinku, kdy jsme zkoušeli s některými kategoriemi během května a června jezdit jednou týdně na led do Neratovic. Myslím, že to bylo zpestření. Potom přišlo v srpnu tradiční období soustředění. Další část sezony vyplnily klasické soutěže, které trvají od září do března. Pomyslnou tečku udělaly turnaje. Kvalita tréninkového procesu podle mě byla na úrovni, s kolegy trenéry jsme se snažili, aby měly tréninky kontinuitu a správné zaměření. Snažili jsme se hráče učit dovednosti, lásce ke sportu a radosti z pohybu. Bylo také vidět, že hráči jdou za svým trenérem a věří mu, což je pro mě další důkaz toho, že s mládeží pracujeme dobře.

Mluvil jste o nastaveném programu, kterým se řídíte. Jaké jsou jeho hlavní body a cíle?
Program je víceletý a zaměřený na jednotlivé kategorie. Nejdůležitější částí je nábor, který je spojený s akcí Pojď hrát hokej, jež se koná dvakrát ročně. A právě od něj se odvíjí to, jak bude naše organizace úspěšná. Potom je úsek od přípravky do čtvrté třídy, kdy se snažíme malé hokejisty učit, aby měli radost z pohybu a vžili se do pravidelného procesu tréninků i hokejových aktivit. Program pak pokračuje v kategoriích od páté do osmé třídy. Tréninky jsou koncepčně jasně dané. Trénink už se specializuje na jednotlivé dovednosti. Ať už je to bruslení, přihrávka nebo střelba. Dovednosti jednotlivce jsou zásadní, bez nich se nemůžeme posouvat dál. Dále je program zaměřený na zápasový rytmus. Jsou tam i turnaje, které jsou jeho pevnou součástí. Pak máme dorost, v němž začínáme s opravdovým hokejem. Pro hráče je to zároveň kritické období dospívání a my se musíme snažit, aby měli hokej pořád rádi, začínali ho brát jako profesi a zůstali u něj po celý život. Poslední mládežnickou kategorií jsou junioři, kde je program nastavený tak, že kluci dokončují své vzdělání a přitom se připravují na přechod mezi seniory. Každé období má svá specifika a v každém se specializujeme určitý pokrok. V tom jdeme podle mého ruku v ruce i se svazovou koncepcí a metodikou.

Vy sám jste letos trénoval litoměřické dorostence. Těm se v základní části soutěže dařilo, v nadstavbě už to takové nebylo. Čím to?
Co se týká dorostu, měl jsem pro sezonu dva cíle. Prvním byl postup ze základní části. Dalo by se říct, že to bude samozřejmé, ale kádr se přirozeně obměnil, což pro nás nebylo letos vůbec jednoduché. Z Ústí se nám sice vrátil Ondra Kylíšek, který si vyzkoušel extraligu dorostu. Čtyři pět hráčů naopak odešlo, aby si vyzkoušeli nejvyšší soutěž. První cíl jsme přesto nakonec splnili. Druhým bylo, abychom v nadstavbě atakovali co nejlepší příčky. Po sedmi zápasech jsme to museli trochu přehodnotit, protože jsme nevyhráli ani jedno utkání. Nutno přiznat, že po sportovní stránce byli soupeři lepší. S kolegy jsme na to zareagovali, trochu jsme předělali tréninkové jednotky a zaměřili je na dovednosti, možná trochu na úkor kondice. Snažili jsme se hráčům připravovat týdenní program tak, aby tam pořád byla chuť a motivace do tréninku. Navíc jsme udělali i individuální pohovory. Musím kluky nakonec pochválit, že k tomu až na výjimky přistoupili poctivě a v poslední části nadstavby se jim dařilo. Poslední zápasy jsme odehráli důstojně a sbírali potřebné body. Některé prohry navíc byly o gól. Celou sezonu jsme hledali střelce, který by rozhodoval vyrovnané zápasy, ale to se nám nepovedlo.

Jak náročné je trénovat kluky, kteří dospívají a jsou takříkajíc v nejhorším věku?
Pro mě to loni byla nová zkušenost. Předtím jsem pracoval hlavně u juniorů a s žákovskými kategoriemi. Věkové období od 14 do 16 let je opravdu specifické. Člověk musí nastavit pravidla, která musí hráči pochopit. Někdo je přijme velmi brzy a automaticky, někdo je chápe pomalu a později. Biologický a kalendářní věk jsou u některých hráčů v rozporu. V tomhle ohledu je potřeba jim dát prostor a čas. Hodně důležité je také to, jakou mají výchovu z domova a jak k tomu přistupují jejich rodiče. To období se musí prožít a přežít a nedá se přeskočit. Žádný speciální recept neexistuje, je to individuální proces.

Určitou výkladní skříní mládeže je nejstarší kategorie juniorů. Co říct k jejich sezoně?
Výsledky a výkony juniorů se zlepšovaly zápas od zápasu a gradovaly v závěru soutěže. Cílem bylo postoupit ze základní skupiny do nadstavby, což se povedlo. Myslím si, že junioři to měli o něco těžší než dorost, protože konkurence v základní skupině byla větší. Jsem hodně spokojený i s tím, že se vrátilo několik kluků, kteří si vyzkoušeli extraligu. Jmenovitě Damašek, Smola a Skokan. To, že se vrátili k nám, kde hokejově vyrůstali odmala, je pro nás dobrá vizitka a známka toho, že tu s mládeží pracujeme dobře. Tým se i díky téhle trojici hodně zvedl a dokázal být konkurenceschopný i pro nejlepší celky nadstavbové části. Juniorskou sezonu tak nelze hodnotit jinak než úspěšně.

Z dorostu a juniorky se rekrutují hráči do dospělého hokeje. Vidíte mezi nimi talenty, které se mohou prosadit i v „nejvyšších patrech“?
Je hodně těžké to posoudit, v přechodu od juniorů do seniorského hokeje hodně záleží na detailech. Na tom, jestli hráč dokáže překousnout třeba nižší ice time, než jaký by si představoval, jestli zvládne zůstat pilný a trpělivý a místo si vybojovat. Na druhou stranu známe řadu případů, kdy měli někteří hráči hokejové zrání pomalejší a přesto se vypracovali z nižších soutěží nahoru. Dobré hráče v mládeži určitě máme, ale záleží, jak na svém růstu vydrží pracovat v budoucnu.

Turnaje? Třešnička i bonus, říká Domin

U nižších kategorií se často stalo, že vyhrály třeba o deset branek a v dalším duelu podobným způsobem prohrály. Z čeho plynuly tak velké výkyvy?
Hodně záleží na soupeři a dané organizaci. Když použiju příklad Litvínova nebo Chomutova, tak tyto týmy cíleně tvoří mužstvo už od páté třídy a konkurenční prostředí je daleko větší. Pokud hráč neudrží tempo s ostatními a začne herně zaostávat, tak nehraje. My to máme nastavené tak, že pokud hráč chodí poctivě a pravidelně na tréninky, tak by měl v zápasech dostat pravidelně šanci. V zápasech s takovými týmy se ale může stát, že skóre končí až dvouciferným výsledkem. Pak je důležité říct, že si hostující týmy mohou z různých důvodů přivézt sestavu, která je složená z většího množství starších hráčů, což je v mladších kategoriích hodně znát a výsledek může být zkreslující. Pro nás je pak výsledek spíš vodítko, jestli jsme něco nezanedbali v tréninkovém procesu, ale určitě ne měřítko. Když naopak hrajeme ještě s menším týmem, je to obráceně.

Říkal jste, že výsledky nejsou měřítkem. Jak ale udržet chuť a motivaci u dětí, které hned několikrát za sebou prohrají? A třeba i o hodně branek.
To je hodně spojené s výchovou. Dítě žije momentálním prožitkem a po zápase je frustrované, což je vidět i v šatně. Ale netrvá mu to dlouho, psychická újma se hned ztratí. Pak ale přichází faktor rodiče. Ti mohou brát prohru jako velkou tragédii a dítěti to několikrát zopakují a ohodnotí. To dítě tou myšlenkou pak žije dál a v některých to přetrvá i do dalších dní. To by se podle mě stávat nemělo. Rodič by měl na takový výsledek hned po zápase zapomenout a své dítě spíš podpořit a zaměstnat jinou aktivitou s opačným pozitivním prožitkem.

Hráči v mládežnických kategoriích berou obvykle trenéra jako velkou autoritu. Jaké mechanismy v tomhle případě používáte vy?
Je to individuální, trenér od trenéra. Já se osobně snažím, pokud se jedná o žákovské kategorie a prohrajeme, v šatně říct, že je to dobré, už to nezměníme a máme před sebou další trénink a další zápas. Pokud je to výhra, tak všem podám ruku, poděkuju za výkon a výsledek, ale nezapomenu hráčům říct, že až vyjdou z šatny, musí výsledek hodit za hlavu, protože před sebou mají ještě spoustu další práce.

Byl mezi mládežnickými celky tým, jenž vás v sezoně mile překvapil, nebo naopak zůstal za očekáváním?
To bych neřekl. Chtěl bych zůstat na pozitivní vlně. Myslím, že se nám dařilo od nejmenších kategorií až po juniorku plnit nastavený program, což je důležité. Mělo by pro nás být zásadní to, že hráči věří svému trenérovi. To je největší odměna i cíl naší práce. Stejně tak velká účast na dobrovolných trénincích střelby a bruslení, které pravidelně pořádáme pro určité kategorie.

Po konci soutěží proběhlo ještě několik turnajů. Berete to jako pozitivní fakt, že hráči mohou být i po sezoně takřka pořád na ledě?
Turnaje jsou podle mého takovou třešničkou na dortu a mají velký přínos. Určitě by se měly pořádat, a to v každé kategorii. Je to něco jiného než klasická soutěž a prožitek je jiný. Pokud se jede na vícedenní turnaj, hráči mají možnost se k sobě víc přiblížit a poznat se, což je velký bonus. Důležité jsou i turnaje v domácím prostředí, kterým předcházejí velké přípravy a úsilí. Všem lidem, kteří se na organizaci podílí, patří obrovský dík.

Lyže i bowling. Partu tmelily různé akce

Pro hráče jste v průběhu celého roku pořádali různé doplňkové aktivity– výlet na hory, bowling atd. Jsou i tyhle akce důležitou součástí programu?
Podobné akce jsou koření kolektivních sportů. Musím říct, že se mi letos moc líbilo, že nám do trenérského týmu přibyl Aleš Pavlas, který udělal perfektní akci už před začátkem přípravy. Dokázal s klukama odjet na dva tři dny na seznamovací minikemp, kde se snažil s dětmi vzájemně poznat. S dorostem jsme zase jeli na jednodenní výlet na hory. Bylo to spojené i s tím, že jsme v soutěži procházeli určitou herní krizí, a tak mi připadalo logické udělat něco, při čem by si kluci od hokeje odpočinou. Jeli jsme se podívat kousek za hranice, jezdili jsme na lyžích, dali si oběd, a pak jsme šli do bazénu. Vyčistili jsme si hlavu, stmelili kolektiv a zas jsme se posunuli dál v jiných situacích než na ledě. Snažíme se vytvořit určitou komunitu, která je při sobě a podporuje se, ať už se daří, nebo nedaří.

Ve výchově hráčů hrají velkou roli také rodiče. Jací podle vás v dnešní době jsou. A jak jste s nimi v uplynulém roce vycházel?
Dá se říct, že komunikaci s rodiči bere trenér v dnešní době už jako dovednost. S rodiči chceme být na jedné lodi a stejně by to měli mít nastavené i oni. Snažíme se s rodiči komunikovat. Máme v organizaci dané nepsané pravidlo, že se s nimi chceme minimálně třikrát do roka sejít na různých schůzkách, kde by se měli dozvědět, jaký bude další program a co se bude dít. V sezoně nabádám trenéry, aby se s rodiči bavili i během zápasů a dělali při nich krátké mítinky, aby věděli, proč je taková a taková sestava, proč jsou takové změny a tak dál. Letos jsme pro rodiče zavedli individuální konzultace s trenéry, kde měli možnost se jich na cokoliv zeptat. Je jasné, že po takových informacích jsou rodiče hladoví, my po nich na oplátku chceme respekt k naší profesi.

Jste spokojený se zázemím, které hráči v Litoměřicích pro hokejový vývoj a růst mají?
Už jsem to říkal několikrát, že podmínky, jaké tady máme, jsou na velmi dobré úrovni. Projel jsem řadu zimních stadionů a i když tu nemáme oficiální program akademie, myslím si, že se k němu hodně přibližujeme. Protože když člověk přijde na litoměřický stadion a vidí, jaké prostředí pro rodiče a hráče tady je, musí být spokojený. Máme tu dvě tělocvičny, posilovnu, saunu, regenerační linku, dobrou úroveň šaten. Vše používáme v určitém limitu a můžeme to použít vždy v nějakém časovém úseku, ale vždycky se dá najít cesta, abychom to dokázali stoprocentně využít. Jsme schopní nabídnout pro rozvoj hráče servis na velice dobré úrovni.

Sezona se díky turnajům natáhla, ale už pomalu končí. Jak dlouho budou mít hráči volno a kdy začne mládežnická příprava?
V dubnu ještě dobíhají některé turnaje, my zároveň děláme dvakrát týdně v tělocvičně pro malé děti do třetí třídy sportovní hry. Účast je tradičně velká a pro děti je to trochu jiný pohyb než na ledě. S letní přípravou pak začneme v květnu a červnu. V červenci bude měsíc volno, na které navážeme v srpnu tradičními soustředěními.