Jako kapitán dovedl Stadion po letech k velkému úspěchu – postupu do play-off. Ani ve vyřazovací části se jeho tým nemusel za své výkony stydět a byl pro favorita z Jihlavy vyrovnaným soupeřem. Sám Aleš Pavlas odnesl náročné čtvrtfinálové bitvy spoustou šrámů a společně se svým týmem se rval ze všech sil a do poslední chvíle o co nejlepší výsledky. A to v průběhu celé sezony. Ta podle něj byla v celkovém měřítku úspěšná. „Sezona byla náročná. O to cennější je úspěch, kterého jsme dosáhli. Museli jsme překonat řadu překážek, ale nakonec se nám to vrátilo,“ hodnotil sedmatřicetiletý bek.
Jak byste zhodnotil právě skončenou sezonu z pohledu kapitána týmu? Myslím, že se nám sezona povedla a hodnotím ji kladně. Tím, že je to druhý rok projektu „Dukla“, se čekalo, že se to někam posune. A to se podle mě povedlo. I když to byl hodně náročný ročník. De facto třikrát jsme začínali s novým kádrem a o to bylo těžší uspět. I vzhledem k tomu je úspěch v podobě postupu do play-off cennější. Charakterově se povedlo vybrat vhodné typy hráčů, kteří do týmu rychle zapadli a adaptovali se, což bylo strašně důležité.
V průběhu soutěžního ročníku se toho odehrála spousta. Které okamžiky podle vás byly pro mužstvo klíčové? Klíčové momenty nastaly vždycky, když přišla obměna kádru. Důležité také bylo, že jsme nikdy nenajeli na delší šňůru proher a pořád jsme se bodově drželi s ostatními týmy, co chtěly uhrát osmičku. A nikdy nám to bodově neuteklo. Paradoxně největší série proher přišla na konci základní části, kde jsme měli několik zápasů, ve kterých jsme nedokázali vyhrát za tři body. Ty nám pak chyběly a museli jsme je honit na poslední chvíli.
Postup do play-off jste si zajistili doslova za pět dvanáct. Jaké se ve vás v té chvíli mísily pocity. Velká radost a euforie, nebo spíš úleva? Tím, že jsem starší, jsem byl naměkko. Protože jsem si uvědomil, co to stálo sil a jak je hokej krásnej a nevyzpytatelnej. Ještě deset minut před koncem to s námi vypadalo, že půjdeme večer na pivo a budeme zapíjet smolnou sezonu, ve které nám to uteklo mezi prsty. Tím, že jsme celou dobu bojovali až do konce a spoustu zápasů otočili v posledních minutách i vteřinách, tým pořád věřil. I když se šance stále vzdalovala, byla tam víra, že se nám to povede obrátit. Troufám si tvrdit, že nám v závěru pomohla určitá hokejová spravedlnost, která k nám přiklonila trochu štěstí. Za to, jak jsme celou sezonu pracovali a kolik překážek jsme museli překonat, se nám to takhle vrátilo.
Vzápětí přišlo čtvrtfinále s Jihlavou. V něm jste byli outsiderem, ale dokázali s Jihlavou držet krok. Místy ji dokonce i přehrát. Jaká to byla série? V prvním zápase a první polovině druhého to nebylo play-off, na které je člověk zvyklý. Nemělo to takový ten náboj a emoce. Pořád to bylo jako utkání základní části, navíc opatrné z obou stran. Až od druhé třetiny druhého duelu se začalo hrát pravé play-off i s tím, co k tomu patří. Myslím, že to byla dobrá série, v níž jsme důležité okamžiky bohužel nedokázali přiklonit na naši stranu. I když jsme to třeba měli dobře rozehrané.
Patříte sice mezi starší a zkušenější hráče, ale přesto. Jaké to pro vás bylo na Vysočině, kde fanoušci vytvořili peklo a neustále vám nadávali a pískali na vás? Dokáže člověk vůbec udržet koncentraci? Jak jsem starší, už na to koukám s nadhledem. Největší srandu z toho měl Milan Buďa, trenér litoměřického béčka a můj bývalý spoluhráč, který v Jihlavě kdysi zažíval to samé. Před sérií jsme se o tom bavili a smáli se tomu. Člověk to musí brát s rezervou, protože pokud by se těmi negativními emocemi nechal strhnout, jde výkon úplně jinam, než by měl. Beru to, jak to je. Lidi mají právo si zakřičet, co chtějí. Jestli jsou objektivní nebo ne, to už je další věc. Já to nějak neřeším a spíš se tomu pak v kabině smějeme.
Mohl mít na jednotlivá utkání vliv i fakt, že v týmu hrála řada nezkušených hráčů, kteří se s takovým tlakem a zápasy setkali poprvé? Je to jeden z faktorů, protože play-off je hodně o zkušenostech a mladí kluci se to teprve učili. První druhý zápas ještě pořádně nevěděli, co to obnáší a ani Jihlava do toho nijak netlačila. Když do toho pak vstoupily emoce a přitvrdilo se na ledě i v publiku, tak je to vtáhlo a série začala mít ty správné parametry. Kluci hráli velice slušně. Samozřejmě také dělali chyby, ale stejně tak jsme je dělali my starší. V klíčových momentech, třeba přesilovkách, jsme bohužel my starší nedokázali přiklonit výsledek na naši stranu.
Přínos mladých hráčů tedy vnímáte pozitivně? Jak na vás v uplynulých měsících působili a čím týmu pomohli? Stoprocentně týmu pomohli. Snažili se, bojovali, nabírali zkušenosti, dodávali týmu energii. O přínosu a úspěchu už hovoří jen fakt, kolik kluků se odtud dostalo do extraligy. A navíc to není tak, že by tam pak hráli podřadnou roli, ale mají plnohodnotné uplatnění. Cože je přesně princip tohohle projektu. Nejen zásobovat mládežnické reprezentace, ale i celkově zkvalitnit mladé české hráče, aby jich hrálo v nejvyšší soutěži co nejvíc a do budoucna to přenesli do extraligy, reprezentací nebo světového hokeje.
Hlavní síla týmu? Obrovská energie a bojovnost, myslí si Pavlas
Jak pro vás byly vyřazovací boje a vůbec celá sezona psychicky a fyzicky náročné? Zvlášť v sérii s Duklou jste to pořádně schytal. Tím, že jsme měli spoustu mladých hráčů, kteří jsou energičtí, mi ta sezona přišla z hlediska energie celkem dobrá a v pohodě. Mladí kluci hodně bruslí a berou soupeři sílu. Navíc nás nabíjejí tím, že s nimi musíme držet krok i my starší. Pro nás to byla podle mě ohromná výhoda. Když s nimi člověk hraje, nemůže skuhrat a koukat na to, kolik mu je. Druhá věc je to, že jsem neměl úplně stejný tréninkový program jako ostatní kluci. Přece jen za sebou už mám nějakou kariéru a spoustu zranění, takže jsme s trenérem našli optimální model, aby to vyhovovalo jak týmu, tak i mně. Proto ta sezona kromě jednoho zranění z podzimu dopadla dobře. Play-off pak bralo hodně sil, protože zákroků na mě bylo dost. Navíc se nám ke konci nabalovala spousta zranění a nemocí a hodně hráčů dohrávalo pod prášky a injekcemi. Bylo tam ale cítit, že ti kluci chtějí pomoct a nikdo to nezabalil. Pokud to bylo jen trochu možné, všichni šli hrát. I to ukázalo charakter týmu.
Čím se Stadion mohl z herního pohledu nejvíc chlubit? Co bylo největší zbraní proti soupeřům? A co naopak „slabostí“? Určitou slabostí byla nezkušenost. Spoustu zápasů jsme nezvládli v závěru právě proto, že jsme neměli potřebné zkušenosti. V druhé polovině sezony nám trochu odešla přesilovka, která byla předtím skvělá. Ale i tak jsme dávali góly. Pak to určitě byla nutnost vlastně třikrát skládat skoro nový tým, což chod vždycky nabourá. K tomuhle týmu to ale patří. Pokud tu hráči ukážou ve více zápasech výkonnost, extraligové kluby si je stáhnou. My jsme tým, který je má právě pro tohle vychovávat. Hlavní silou byla obrovská energie, která z toho týmu šla. Potom bojovnost, pracovitost, houževnatost. Navíc podpořená dobře zvolenou taktikou, která mužstvu vyhovovala a hráči se s ní sžili.
Při domácích zápasech a často i na venkovních vás neúnavně podporovali fanoušci. Byl to jeden z motorů, jenž vás také hnal dopředu? Podpory fanoušků si hrozně ceníme. Je to obraz toho, jak se týmu daří. Tím, jak jsme hráli, jsme si je získali. Podle ohlasů zvenčí se hokej líbil. A právě o tom to je. Aby to bavilo hráče, trenéry, lidi okolo i fanoušky. Hokej pořád dokáže přitáhnout hodně lidí a čím víc jich chodilo, tím to bylo lepší. Proto mě mrzí, že jsme právě pro fanoušky nedokázali vrátit play-off ještě jednou domů. Protože by si to zasloužili. My jsme moc chtěli, ale bohužel.
Teď vás čeká přestávka a zasloužený odpočinek. Jak se chystáte strávit volno? Protože v klubu trénuju mládež, ještě tak úplně volno nemám a sezona pro mě neskončila. Do konce března máme tréninky a turnaje. Pak ještě budeme mít do poloviny dubna k dispozici led a uvidíme, jak to využijeme. Já si budu chtít potom hlavně odpočinout od zimáku i od hokeje a načerpat energii. I když to tak rychle utíká, že se volno brzy překulí a sezona začne zase nanovo. Žádnou speciální dovolenou neplánuju, chci se dát hlavně do kupy a trávit čas s rodinou.
