Patřil k odchovancům litoměřického hokeje, který se zasloužil o výhru Stadionu ve 2. lize, o postup do vyšší soutěže a premiérový ročník v 1. lize si také zahrál. V letošní sezoně tohoto obránce s číslem 13 již na ledě neuvidíme. O hokeji a věcech kolem nich jsme si povídali s Vladimírem Kolbabou.
Vláďo, ty ses rozhodl s hokejem skončit. Proč?
Vedla mě k tomu hlavně práce. Já jsem vloni hrál a chodil do zaměstnání a ten rok byl pro mě hrozně náročný. Neměl jsem vůbec žádné volno pro sebe, nemohl jsem se věnovat ničemu jinému. Jel jsem prostě od pondělí do neděle neustále na 100 procent jak v hokeji, tak v práci. Měl jsme také málo času na odpočinek a ten rok byl pro mě hrozně vysilující.
Stýská se ti po hokeji?Já jsem u hokeje stále. S Danem Sadilem trénuji osmou třídu, takže jsem na ledě dost často. Také chodím a budu chodit na domácí zápasy Stadionu, takže se stále kolem litoměřického hokeje motám.
Věnoval ses hokeji hodně let, byl jsi také v zahraničí. Jaká to byla zkušenost?V zahraničí to nebylo vůbec lehké. Byl jsem tam sám, bez rodiny. V týmu nás bylo pár Čechů i Slováků. Drželi jsme spolu, bydleli jsme spolu, ale nebyla to taková klasická hokejová parta v kabině, jako jsem po návratu zažil tady v Litoměřicích. Dan Tvrzník tu poskládal super partu. V zahraničí byla ta zkušenost také v tom, že já jsem tam odešel ve dvaceti letech a musel jsem se úplně sám o všechno postarat. Co se týkalo bydlení, jídla i peněz. Umím si teď vážit hodnoty peněz a umím se o sebe se vším všudy postarat.
Byl jsi konkrétně ve Francii. Kam bys zařadil úroveň tamní soutěže, kterou jsi hrál?Asi ke špičce naší druhé ligy. Do té úrovně našeho postupu do vyšší soutěže, to znamená do 1. ligy.
Byl jsi jedním z těch, kteří 2. ligu v dresu Stadionu vyhráli. Jak na to vzpomínáš?Chystal jsem se opět jet hrát hokej do Francie, už bych tam byl čtvrtý rok. Byl jsem ale v kontaktu s Danem Tvrzníkem a bylo mi řečeno, že se koupila 2. liga. Tak jsem se sbalil a vrátil jsem se domů. Byl jsem docela rád, že se hokej v Litoměřicích dostal tak vysoko. Pak se liga vyhrála a chystala se sezona v 1. lize. To málokdo čekal. Ta atmosféra a ty roky, co jsem strávil mezi klukama, se nedají popsat. To se muselo zažít. Dodneška si pamatuji ty oslavy. Jezdili jsme po ledě a nevěděli jsme, co máme dělat, jak se máme chovat. Lidi na tribunách tleskali, křičeli, skandovali a my dole jezdili a ani si neuvědomovali, co jsme v tu chvíli dokázali. Pak nastala obrovská euforie a my si začali vše užívat.
Odehrál jsi v Litoměřicích tři roky. Co ti nejvíce utkvělo v paměti mimo oslav postupu?Určitě nezapomenu na domácí zápas proti Ústeckým Lvům v 1. lize. Hráli jsme v naší nové krásné Kalich Areně a hala byla úplně našlapaná. Přijeli fandové z Ústí, byla skvělá atmosféra, která vůbec nebyla nepřátelská, ačkoliv šlo o derby. Já si pamatuji, že jsem hrál s Milanem Vobořilem a začátek zápasu se nám vůbec nepovedl. Pak jsme vyhráli v prodloužení a diváci byli opět v eufórii. Na takový zápas se nezapomene.
A co nejméně příjemný okamžik?To bylo mé zranění, ještě když jsme hráli 2. ligu. Měl jsem otřes mozku a měsíc jsem byl mimo hokej. Jinak mě nic špatného nepotkalo. Pamatuji na zápas v Třebíči, kde jsme dostali osm branek, ale do poloviny zápasu to bylo hodně vyrovnané. Ten výsledek vypadá stále hrozivě, ale skutečnost byla úplně jiná. Lidi, kteří to neviděli, pasují tento výsledek na debakl, ale když tým dostane hodně branek, tak většinou už ten zápas jen odjezdí. Jinak mě žádné smutné okamžiky v kolektivu mých spoluhráčů nepotkaly.
A co spoluhráči z týmu. Jsi s nimi stále v kontaktu?Já se s klukama potkávám, když chodím trénovat osmáky. Rád potkávám kluky, se kterými jsem toho tolik pěkného zažil, jako například Láďu Slížka, s tím je stále sranda, Petra Horčičku, Jardu Haška. Dobrý kluk je také Venca Drábek. Ale nechci zapomenout na žádného z nich. Z těch, co tu již nejsou, jsem v kontaktu s Jardou Horejskem a Viktorem Musílkem. Ale jak už jsem jednou řekl, Dan Tvrzník uměl vždy dát dohromady super partu.
Když se podíváš zpět, nelitoval jsi někdy toho, že ses dal na hokej?Ne, to vůbec ne. Pamatuji si ještě, že jsem doma brečel, že hokej hrát nechci. To mi bylo asi pět let. Pamatuji si také, jak jsme v přípravce tlačili židle. Jsem moc rád, že jsem ten hokej nakonec hrál. Myslím si, že by se sportem měl zabývat každý mladý člověk, protože pak není průserář. Já jsem neměl čas na nějaké hlouposti. Byl jsem stále na zimáku, nebo dělal něco kolem sportu. V létě jsem také jezdil na kole. Byl jsem hodné dítě a puberta proběhla hladce.
Můžeš nám na závěr říci nějakou úsměvnou historku, která se ti přihodila během tvé hokejové kariéry?Já nevím, jestli to bude úsměvná historka, ale když jsem hrál ve Francii a měli jsme jet hrát zápas do Lyonu, tak napadlo přes noc pár centimetrů sněhu a byla z toho kalamita na celý týden. Ve Francii není sníh moc k vidění a když jsme ráno na autobus, tak ten ani nepřijel. Byly zavřené i dálnice a všechny zápasy byly odložené. Když si vzpomenu, jak jsme jeli hrát vloni zápas do Ústí a jeli jsme tam tři hodiny i ve vánici a mrazu, tak mně ta Francie přišla legrační.
Co bys chtěl popřát litoměřickým hokejistům do dalších bojů?Přál bych jim plné tribuny, pěkné výsledky a žádná zranění. Přál bych jim postup do playoff a pak ať se děje vůle boží. Jsem přesvědčen o tom, že v Litoměřicích 1. liga vydrží. Jsou tu skvělé podmínky a vždycky dobrá parta. Když je dobrá parta, tak se tým semkne a nějak to vyválčí. A jsou tu i dobří trenéři a já jsem rád, že jsem je potkal.
